Květen 2009

Elfen lied lilium

31. května 2009 v 19:37 | Anči |  Videa

Nwm proč ale tahle písnička se mi strašně líbí

Nana opening

31. května 2009 v 18:51 Videa






Tvé přání je mi rozkazem Sarah

Omóni melme - kapitola 2.

31. května 2009 v 16:18 | Sarah |  Omóni melme
Kapitola 2. - Hostina

Usadili se u jednoho z menších stolků. Okamžitě postřehli na tvářích dvojčat nesouhlas, protože Legolas s Lirael měli sedět u hlavního stolu, jelikož si to vyžadovalo jejich postavení.
Oba dva jen pokrčili rameny. Nechtěli vyvolávat rozruch jako vyslanci a zároveň i jako syn a dcera krále Thranduila z Temného hvozdu.

Elrohir se i s Elladanem rozhodli pro teď opomenout taky své postavení a posadili se vedle svých přátel.
O několik minut později se mezi nimi rozproudila celkem živá řeč v elfštině. Říkali si co se za ten čas co se neviděli, stalo.
Poté se všichni přesunuli do síně ohně. Legolas a Lirael šli za ostatními.
Viděli také ty čtyři hobity v doprovodu Gandalfa.
Legolas se usmál a Lirael úsměv opětovala. Naklonil se k ní a řekl:"Myslíš, že by se zlobili, pokud bychom zmizeli?"

Omóni melme - kapitola 1.

30. května 2009 v 14:33 | Sarah |  Omóni melme
Kapitola 1. - Roklinka
Když se ráno Lirael probudila, stále byla v Legolasově objetí. Na rtech se jí objevil úsměv, když pozorovala svého bratra, jak spí. Byl tak nádherný. Opatrně vymanila jednu ruku a pohladila ho po tváři, směřujíce rukou až ke zlatým pramenům.
Klouzala rukou v Legolasových vlasech, užívajíce si ten krásný pocit než se probudí a budou muset zase cestovat do Roklinky tak, aby je nikdo nepoznal.
"Dobré ráno," ozval se. Na tváři mu hrál úsměv, když poznal, co jeho sestra dělá.
"Dobré," odvětila a políbila ho na ústa. "Jak jsi, se vyspal?," optala se ho.
"Skvěle a ty?"
"Výborně," řekla a poté se vymanila z jeho objetí a začala se oblékat. Rovnou si za rameno připevnila v zelené pochvě i dýku a poté si nasadila plášť, snažíce se nevnímat jeho zkoumavý pohled.
Také vstal nebo spíše se k tomu musel donutit a začal se také oblékat. Kromě dvou dýk měl i luk s toulcem plným šípů. Oblékl si i plášť a oba současně si nasadili kápě na hlavu, stahujíce je hluboko do týlu.
Ujistili se ještě, že mají všechny své věci a vydali se po schodech dolů, kde zaplatili hostinskému Máselníkovi a vydali se směrem ke stájím, kde byl ustájen jejich kůň.
Bílí hřebec Sindar. Lirael nasedla první a Legolas nasedl za ní. Jednou rukou chytil otěže a druhou objal, svou sestru kolem pasu načež hřebce jemně pobídl do klusu.
Z Temných hvozdů vyrazili před třemi dny. Do Roklinky se museli dostat před Velkou Radou. Ani jeden by to nahlas neřekl, ale těšili se tam. Těšili se i na své přátele.
Hlavně na Elrondovi syny. Elladana s Elrohirem.
Když byli, všichni pohromadě vždy dělali různé blbosti. Jednou se vsadili, kdo vykoupe kocoura lorda Erestora, Troubu. Vyhráli to Legolas s Haldirem.
Přestože, byli všichni jiní skvěle, se doplňovali a skopičiny rádi vyváděli všichni. Jak Lórienské trio tak i Mirkwoodsko - Rivandellské duo. Tak jim říkali. Mirkwoodské duo bylo Legolas a Lirael. Rivandellské Elladan a Elrohir. Lórienské trio bylo tvořeno Haldirem a jeho bratry Růmilem a Orophinem.
O elfech se říkalo, že chodí s dobou. Proto elfům nevadilo, pokud měl nějaký elf za partnera jiného elfa.
Elfové tolerovali i sourozenecké vztahy a sňatky a to i mezi muži.
Jenže elfové nedávali své vztahy najevo, pokud se dostali do lidských, trpasličích nebo i hobitích zemí.
Věděli, že tyto země by je pak odsuzovali. Ne jako jedince, ale jako celý elfský národ.
Cestovali ve dne, ale když měli náladu tak i v noci.
Hůrku nechali za sebou a jeli podél Větrova. Větrov za sebou nechali během hodiny objezdu.
Nyní je čekalo jen přejet přes řeku Bruinen a dostat se tak do Roklinky na Radu. Co ale nevěděli, bylo, že před radou je uspořádána večerní hostina na počest Froda Pytlíka.
Zastavili Sindara před burácející Bruinen. Dál chtěli jít pěšky. Sesedli a Lirael zašeptala Sindarovi do ucha, aby se vrátil do Temného hvozdu. Hřebec se okamžitě otočil a klusem směřoval zpět do Temného hvozdu nebo přesněji řečeno do elfského města Mirkwood.
"Nad čím přemýšlíš?," zeptal se Legolas. Znal svou sestru dobře. Byly si v mnoha ohledech podobní.
"Nad tím kdo Nás uvítá," odpověděla a zpod kápě se usmála.
"Buď to bude Lord Erestor nebo Elladan s Elrohirem," řekl.
"Myslíš?," zeptala se.
"Nemyslím, vím," odvětil a také se usmál.
"Pojďme," řekl a vykročil k Bruinenu.
Následovala ho. Přešli přes brod a vydali se k Elrondovu domu.
Než mohli, udělat jen krok od brodu mířili na ně dva šípy připravené v lucích.
"Kdo jste?," ozval se nějaký hlas. Oba dva ho poznali. Patřil Elladanovi.
"Odpovězte," řekl druhý.
Oběma blesklo hlavou:"To byl Elrohir."
Nechtěli vyvolat konflikt tak si sundali kápě. V tu chvíli oba luky zmizeli a objevili se jejich majitelé.
Oba dva bratři - dvojčata si byla podobná vzhledem, ale měla naprosto odlišnou povahu. Jejich hnědé, dlouhé vlasy byly rozpuštěné a jejich stejné, hnědé oči se dívali nevěřícně na Legolase s Lirael. Pak to, ale vzdali a oba dva objali.
Když jim Legolas vypověděl, proč tu jsou, oba dva je zavedli do Elrondova domu a řekli jim, aby si věci dali oba do pokoje, který sdíleli vždy, když tu spolu byli. Oba přikývli a dvojčata jim pak řekla, že se zrovna nyní pořádá hostina, tak jestli by se nechtěli připojit.
Lirael souhlasila i za svého bratra, který zrovna dal věci do pokoje.
"Jenom chvilku počkejte, musíme se po cestě převléknout, protože jestli tam bude mnoho osob tak by bylo neslušné, abychom tam přišli jako vandráci," řekl Legolas, ale jen z legrace.
Na to se všichni čtyři rozesmáli.
Dvojčata přikývla a počkali.
Když se ze dveří vynořil Legolas, dvojčata jen zírala. Na sobě měl bílou tuniku a na hlavě měl mitrilovou čelenku.
Kalhoty měli také jemně bílou barvu. Lirael se také pěkně oblékla. Na sobě měla jemně modré šaty a na hlavě se jí skvěla stejně jako Legolasovi mitrilová čelenka.
Legolas nabídl své sestře rámě, které s úsměvem přijala a dvojčata je pak doprovodili do hodovní síně.

Noční stvoření

30. května 2009 v 11:57 | Anči |  Povídky- jednorázové
Doufám že se vám tahle povídka bude líbit

Noční stvoření

Měla život, měla duši vše ztratila v jednom okamžiku. Od té doby jen utíká. Od té doby co jí ,,něco" pokousalo. Změnil se jí celý život. Neví kam jít kam se schovat.
Vždy když je úplněk změní se ve strašlivou zrůdu, vlkodlaka.
Jmenuje se Garika. Už jen čeká až začne úplněk. Vyhlíží lunu……
Měsíc se vyhoupl na noční oblohu. S Garikou se dělo něco divného měnila se. Zvětšovala se, oblečení a kůže se jí trhala. Po chvíli už na jejím místě byla ta strašlivá zrůda, vlkodlak. Její dlouhé, ostré zuby ve tmě zářily. V očích se jí objevily jiskřičky smutku. Měla hlad. Po čtyřech se rozběhla k nejbližší vesnici. Doběhla k nějakému stavení. Bydlela tam rodina s pěti dětmi. Vlčice vběhla dovnitř. Zrovna všichni večeřeli. Vyskočila na stůl. Rozhlédla se okolo sebe. Všimla si malé obtloustl holčičky. Vrhla se na ni. Zbytek rodiny mezi tím utíkali z domu, křičeli zděšením. Garika teda to stvoření hrůzy, nejdříve ukousla té holce hlavu. Pak jí rozpárala břicho a pustila se do vnitřností. Ke stavení se seběhla celá vesnice. Měli nejrůznější zbraně od krásných mečů až po polámané lopaty. Celá ty horda lidí vběhla do stavení a začali po vlčí ženě házet kameny. Tm vlčici donutily přestat jíst. Když jí jeden kamen trefil přímo do hlavy už to nemohla vydržet. Rozběhla se proti vesničanům. Hbitě je přeskočila a vyběhla ze dveří. Utíkala do lesa. Vesničané se rozběhli za ní. Utíkala co mohla ale udržela velká zranění, nemohla tak rychle utíkat. Už nemohla dál. Podívala se na měsíc zářil jako talisman naděje. Vlčí žena se otočila k vesničanům čelem. Byla rozhodnutá je všechny do jednoho zabít a sníst. Asi deset metrů před ní se vesničané zastavili. Někteří po ní začali střílet z luků jiní po ní házeli co měli po ruce. Vlčice se z posledních sil rozběhla. V tom zmatku ze skupiny vystoupil muž. Vytáhl dlouhý dvouruční stříbrný meč. Stoupl si proti vlčí ženě. A meč jí zabodl do břicha. Vlčice padla na zem a vyla bolestí. Vesničané se na její utrpení s radostí koukali. Byli rádi, když jí viděli umírat. Na obloze se objevily hvězdy. Vesničané tam nechali vlčí ženu ležet a odešli domu, radovat se ze svého vítězství. Vlčice naposled zavyla. Po té se začala zmenšovat a proměňovat na člověka. Už to nebyla ta zrůda ale byla to Garika ta hodná a milá dívka. Ležela tam na zemi a nevěděla co se stalo. Byla na tom hodně špatně. Věděla, že zemře.
Svítalo Garika ležela na zemi v jehličí. Po tváři jí stekla slza.
Oči jí pláčí tmou dokud nezhasnou.
Měla život, měla duši vše ztratila v jednom okamžiku

Angels

29. května 2009 v 21:32 | Anči |  Videa

Taky uplně nádherná písnička

Memories

29. května 2009 v 21:31 | Anči |  Videa

uplně užasná písnička je tak nádherná

Náš new komix

29. května 2009 v 21:13 | Anči |  Fantasy

Ta nalevo je Sarah ta uprostřed je její sestřička a moje prasestřenka Lusy a ta napravo jsem já Anči :) to jsou naše úchvatný ksichtíky tak se pokochejte





Omóni melme - prolog

29. května 2009 v 18:06 | Sarah |  Omóni melme
Omóni melme
Varování: incest, do 13-ti let nevhodné
Prolog
Oba dva seděli v hostinci, "U skákavého poníka," v Hůrce. Na hlavách měli kápě, jež skrývali jejich elfské rysy. Přestože se lišily svým vzhledem, jedno měli společné. Život.

Měli ho silně propletený. Oba se narodily v Temném hvozdu. Králi temnohvozdských elfů. Thranduilovi. Legolas byl jeho druhý syn. Měl dlouhé, třpytivě zlaté vlasy a nebesky modré oči. Zato jeho mladší sestra byla jeho pravý opak. Vlasy černé jako noc a oči třpytivě zelené.
Lirael. "Jeho" Lirael.
Bylo mu tehdy pět. Pět let. V pěti letech ho zasnoubili. To nebylo tak hrozné. Jenže zasnoubili ho s jeho vlastní sestrou. Nikdy nečekal, že to bude on. Očekával, že to bude jeho starší bratr Brethilas. Když Lirael dospěla, do určitého věku řekli jí to. Nevyváděla. Přijala svůj osud klidně a vyrovnaně. Jenže uvnitř ní to vřelo. Vřelo, protože si svůj osud vybrat nemohla.
Jenže proti tomu tehdy nic nezmohli, ani jeden. Teď tu seděl. Lirael seděla vedle něho. Byli na cestě do Roklinky. Kde se měl Legolas připojit k družině vyslané za účelem zničit prsten moci. Sauronův prsten.
Lirael svého bratra zpod kápě pozorovala. Doufala, že se z této výpravy vrátí v pořádku. Pozdě večer se oba zvedli a vydali se do svého pokoje. Rozhodli se, že takto to bude nejbezpečnější. Před lidmi se vydávali za normální lidský pár, aby nikdo nepojal podezření.
Tato část od 15 let. Neručím za případné neuposlechnutí mladších čtenářů.
Když přišli na pokoj, zarazili se. Čekali jen jednu postel.
Jedna postel tu byla, ale zarazilo je oba, že byla pokrytá lístečky růží. Lirael se podívala na svého bratra. Viděla, že překvapený výraz jenom hraje.
Zamyslela se. Bylo proti pravidlům, aby spolu něco měli. Před tím než se řádně vezmou.
Jenže tohle mělo i kladnou stránku. Nikdo by to nezjistil. Nikdy.
Podívala se směrem, kde bylo okno. Závěsy byli pečlivě zatažené, aby nic neproniklo mimo pokoj. Ani se nedívala ke dveřím. Ty už byli zamčené.
Otočila se směrem k Legolasovi. Jeho plášť už byl sundaný a ležel na podlaze. Pomalu přešel za svou sestru a také jí sundal plášť, který se okamžitě svezl na zem. Postavil se těsně za ní a rukama jí objal. Sklonil svou hlavu a rty se dotkl jejího ušního lalůčku. Z úst jí vyšel sten. Otočila se směrem k němu a to i v jeho láskyplném sevření. Její rty se, spojili s jeho. V jemném, něžném polibku. Poté do polibku zapojili i jazyky. Ty se proplétali v dokonalém tanci. Tanci vášně, lásky, něžnosti, ale hlavně jemnosti. Jemně sklonil hlavu a jeho rty se přesunuli k jejímu krku. Zaklonila ho, aby měl lepší přístup. O několik minut později přestal. Podívala se na něj nesouhlasným pohledem. Usmál se. Okouzlujícím úsměvem, pod kterým se jí vždy podlomila kolena. Objal ji jednou rukou okolo pasu, zatímco druhou sundával svou tuniku. Poté sundal i tuniku své sestry. Jemně ji zvedl a položil na měkký koberec. Pomalu se k ní přitiskl a lehl si nad ní. Jeho zlaté vlasy v tu chvíli spadli na všechny různé strany a vytvořili tak jakoby zlatavý vodopád. Její ruka mu vlasy jemně prohrábla. Než si toho stačil, všimnout oba byli i bez kalhot. Díval se do jejích krásných zelených, očích. Kdyby mohl, dal by vše jen pro to, aby v nich byly veselé jiskřičky štěstí, které vídával často.
Chtěl jí jemně políbit, jenže ho překvapilo, když převzala iniciativu do svých rukou ona.
Převalila ho. Byl nyní pod ní. Jemně ho kousla na krku a, vyrobila mu tam dokonalé milostné znamínko. Poté pokračovala. Jemně rukama zkoumala Legolasovo tělo a každý kousíček jeho kůže políbila. Bavilo ji sledovat jak Legolasova kůže po každém polibku zajiskřila. Rukama sjela až na jeho přirození. Jediným pohledem z očí do očí se jí dostal souhlas. Uchopila jeho úd a začala jím pohybovat. Po několika minutách ji zarazil.
Překulil ji znovu pod sebe a pokračoval. Líbal každý kousek jejího těla i obličeje. Jemně hnětl mezi rukama její pahorky lásky. Opatrně uchopil do zubů i obě její bradavky.
Když se dostal, dolů zarazil se.
Přikývla. Jemně namočil ruku do baňky s olejem a potřel několika kapkami své přirození.
Poté do ní jemně vstoupil. Když se ujistil, že je Lirael v pořádku začal se v ní pomalu pohybovat. Její nehty se mu s každým pohybem zabořili do zad. Pohyboval se v ní rychleji. Vyšla mu vstříc.
Náhle se zdálo, jakoby se oběma v očích objevili neskonalé jiskřičky štěstí, které pohasínali, jakoby je něco rozbíjelo. Oba se, ve stejnou chvíli dostali na vrchol. Na vrchol jejich vášně.
Legolas vyklouzl a svalil se vedle Lirael. Podívala se na něj. V očích měla mnohem více jiskřiček. Jiskřiček, jež prozrazovali více než pouho pouhou náklonnost.

Natáhl se k ní a na ústa jí vtiskl jemný polibek na dobré spaní. Poté z posledních sil natáhl ruku pro plášť pod, kterým skryl jejich těla. Oba usnuli v objetí, které vypadalo jako sourozenecké, jenže skrývalo mnohem víc.
Museli se prospat. Čekal je náročný den.

Nevěřícný osud

29. května 2009 v 16:42 | Sarah |  Povídky- jednorázové
Nevěřícný osud



Děj: Twilight - vlastní povídka
Pairing: Jacob Black/ Evelyn Parker - OC

Tajemství krve - epilog

29. května 2009 v 16:21 | Sarah |  Tajemství krve
Epilog
Mladá dvacetiletá žena se probudila. Vyděšená. Neslyšela tlukot svého srdce. Byla vyděšená, ale i přesto se rozhlédla, kde je. Byla v nějakém pokoji. Okamžitě si povšimla, že na stolku vedle postele je dopis. Natáhla pro něj ruku a vzala ho ze stolku. Rychle ho rozbalila a začala číst. "To ne," vydechla po přečtení dopisu. Stala se tvorem noci. Tvorem, který zabíjí a živí se krví lidí.
Tato dívka žila v Dublinu po dvě století a dávala si pozor, aby ji nikdo neviděl. Naučila se pít krev zvířat a po dvou stoletích v Dublinu odjela do Spojených států Amerických. Přesněji do městečka Forks, kde potkala svou lásku.
Tato dívka se jmenovala Evelyn Parkerová.

Autorská práva na tuto povídku náleží Stephenii Meyerové.
Tato povídka nebyla napsána za účelem zisku. Název města Forks patří Stephenii Meyerové.

Tajemství krve - kapitola 7.

27. května 2009 v 20:54 | Sarah |  Tajemství krve
Kapitola 7. - Opuštění
Namočila brk do kalamáře a začala psát nedbajíc na stále stékající krev. Po napsání posledního řádku dopis zapečetila a namáhavě ho odnesla do pokoje, kam uložila tu dívku. Dlužila jí vysvětlení a to se nacházelo v dopise. Ona jí ho totiž už nikdy osobně neřekne. Neřekne, jelikož už nebude.
Charlotte dopis položila na stolek a zadívala se na tu dívku. Něčím ji upoutala. Nevěděla, jestli to bylo jejími vlasy, které byly černé jako uhel nebo očima, jež měla jako moře před bouřkou. Měli zvláštní barvu, kterou nikdy neviděla. Byly šedo-modré.
Stála stále u dívčina lůžka a sledovala ji. Náhle se rychle chytila sloupku u postele, aby se neskácela.
Její čas přišel. Krev stékala a Charlotte věděla, že se její smrt bude podobat lehoulinkému spánku a šepotu větru.
Pomalu se pustila sloupku a vydala se z dívčina pokoje.
U dveří se, ale skácela na zem. Zdálo se jí, že někdo k ní natahuje ruku a ona ji s povděkem přijímá. Oční víčka klesla dolů a tělo jí ztuhlo. Jen, aby se v okamžiku rozpadlo na prach.

Tajemství krve - kapitola 6.

27. května 2009 v 20:53 | Sarah |  Tajemství krve

Kapitola 6. - Vše bude dobré
Dny a měsíce pomalu plynuli a pomalu nadcházelo léto. Dny se prodlužovali, ale mnoho dnů bylo zataženo a pršelo. Charlotte tedy mohla klidně vycházet a nic se jí nestalo. Jednoho dne se potulovala po Dublinu. Na město se snášela noc jako chladná, tajemná pokrývka.
Pomalu zašla do jedné z tmavších uliček. Najednou uslyšela křik. Rychle se vydala tam, odkud slyšela křik vycházet.

Běžela, jak mohla nejrychleji. Doběhla, ale pozdě. Rychle poklekla k dívce, u které rychle spatřila zřetelnou ztrátu krve. Rychle ji převrátila a snažila se najít kde má zranění. Uviděla ho okamžitě. Dvě malinké jizvičky, z kterých tekly pramínky jasně červené krve.
Okamžitě je poznala. Stopy po upířích zubech.
Po zubech, které přinášejí smrt. Smrt bez bolesti. Smrt jako tiché zašeptání. Rychle odtrhla kus látky ze svého pláště a přiložila ho k ranám.
"Vydrž," řekla tiše k dívce. "Všechno bude dobré," dodala, ale věděla, že nebude. Umírala. To věděla. Umírala a ona nemohla nic dělat. Zničila někomu život. Znovu. Nemohla tomu zabránit.
Věděla, že je jen jedna záchrana pro tu dívku. Záchrana, kterou ona ještě nikdy nezkoušela.
Teď musela, ale co nejrychleji jednat. Jemně dívce pootevřela ústa.
Mezitím se co nejrychleji kousnula svými upířími zuby do prstu a nechala z něj stéci svou krev do dívčiných rtů.
V její krvi a to nevěděla proč, byla obsažena nějaká látka. Něco co mohlo lidi zachránit, ale za strašlivou cenu. Za cenu toho, že prolije nejen svou krev, ale také za cenu, že nebude žít navěky a její život se s každou vyplýtvanou kapkou bude snižovat. Dokud nezemře nebo se nenapije lidské krve.
Nedbala na to, že krev jí z prstu stále teče. Myslela hlavně na tu dívku. Rychle ji zvedla a odnášela do svého domu.
Jakmile otevřela, dveře odešla dívku uložit do pokoje pro hosty. Seděla u ní celou noc a přestávala postupně slyšet tlukot jejího srdce. Nedbala, ale na svou ránu.
Když vyšlo, slunce byla už oslabená. Vydala se do pracovny. Zasedla ke stolu a připravila si čistý papír a kalamář s brkem. Musela té dívce zanechat nějaké vysvětlení.

Tajemství krve - kapitola 5.

27. května 2009 v 20:51 | Sarah |  Tajemství krve
Kapitola 5. - Náhrobek
Od té doby co poprvé omylem zabila, nevycházela. Uplynuli dva týdny a ona stále zůstávala ve skladišti, které už začínalo mít rysy pravého domova. Skoro veškerý nábytek už stál na svých místech. Jednoho dne k večeru se šla opět podívat do města. Trénovala své sebeovládání tak, aby ji už její upírská druhá stránka žíznící po krvi nemohla ovládnout a ona znovu nezabila.
Díky tomu, že měla, srdce cítila vinu za to, že zabila. Vinu a smutek za zmaření lidského života.
Pohybovala se ve stínech. Tak, aby viděla, ale zároveň i tak, aby nemohla případně nikomu ublížit.
Nikdo zde nebyl.
Náhle se zastavila, když si všimla povědomého erbu. Erbu svého rodu, který byl na náhrobku za Dublinem. Nevěděla, že je už pryč od Dublinu.
Vyčkala a po rozhlédnutí vyrazila. Podívat se co se na náhrobku píše. Tady nikdy nebyla. Zastavila a pohlédla na písmo, na náhrobku, který zakrývala látka. Bylo tam psáno:
"Na památku, Felixe de Morlay, jež zemřel v boji proti Sasům. Ať jeho duše odpočívá v pokoji, stejně jako duše jeho dcery. Navěky."

Pod tímto si Charlotte všimla, že je psáno malým drobným písmem ještě něco. Sklonila hlavu a přečetla ta slova. Po tváři jí poté stekla slza.
Stálo tam: "Nechť navěky spočívá dcera Felixe de Morlay, spolu se svým otcem. Na památku první paní panství de Morlay. Charlotte de Morlay - Seren."

První paní panství. Charlotte se smutně pousmála. Tušila, že její jmenovkyně byla stejná jako ona. Upírka a ke všemu první z žen v rodu, u kterých se prokletí projevilo.
Sklonila uctivě hlavu a poté se otočila k odchodu. Hlavní pro ni, ale bylo, že nikdo nezjistil, že je ten mladík mrtvý. Ale i kdyby zjistili, nepřišli, by na to kdo to udělal. Do města se dostala tak, že přelezla zeď.
Nikdo ji naštěstí neviděl a tak se dostala v pořádku až domů. Vzpomínala na své rodiče. Na to kdyby jim řekla, čím se stala. Jenže to ona nemohla. Hlavně také věděla, že kdyby neodešla, mohla je oba klidně zabít.

Tajemství krve - kapitola 4.

27. května 2009 v 20:51 | Sarah |  Tajemství krve
Kapitola 4. - Sebeovládání nebo chtíč?
Do večera musela zůstat ve skladišti. Nevěděla co dělat, ale nakonec se rozhodla, že pokud tu má bydlet musí zde mít čisto. Do večera čistila a cídila všechny místnosti a přitom si říkala, kde co bude mít. Kuchyni, jídelnu, pracovnu, ložnici, koupelnu a knihovnu.
Jakmile se večer setmělo, vydala se na nákup nábytku do svého domu. Na sebe si vzala svůj černý plášť s kápí, aby ji nikdo nepoznal. Procházela obchody a vybírala nábytek. Většinu věcí si vybrala ve světle hnědé nebo tmavě hnědé. Koupila si také tapety a dva koberce. Jeden do své ložnice a druhý do knihovny.
Kontrolovala také stále váček na svém předloktí. Na jeden okamžik se zastavila před jednou výlohou. Její pozornost neupoutal žádný šperk, ale mladík, který právě odcházel.
Její oči náhle zčistajasna, změnili svou barvu. Místo hnědé byly nyní šedé jako bouřkové nebe.
V její hlavě znělo jedno slovo. Jediné. Potrava. Počkala, až mladík vyjde a poté za ním zamířila, ačkoliv nechtěla. Připadla si jako v transu. Neovládala své tělo ani své pohyby v tuto chvíli.
Zabočil do malé, temné uličky, aby si zkrátil cestu domů. Okamžitě za ním automaticky zahnula.
Nechtěla, ale bylo, to jakoby ji něco nutilo.
Když se zastavil, využila šance. Přešla rychlým krokem přes tři metry, které je od sebe dělily, a skočila mu na záda. Povalila ho na zem a než se stihl, začít bránit její zuby se mu zakously do kůže na krku a našly si místo blízko jeho tepny. Jakmile ochutnala, první doušek jeho krve chtěla jí víc. Něco ji ale silně odrazovalo.
Byla to ta část jejího vědomí, která ji už od začátku odrazovala ve snaze jít za tím mladíkem
Rychle uposlechla a odtrhla své rty.
Dívala se na něj, a s hrůzou, která se jí zračila, na očích sledovala, jak umírá na dvě pouhé ranky po jejích zubech.
Po zubech které nosí smrt, ale i život.
Ten večer než odešla, pryč přísahala. Přísahala, že už nikdy nezabije člověka. I kdyby měla sama zemřít.

Tajemství krve - kapitola 3.

27. května 2009 v 17:06 | Sarah |  Tajemství krve
Kapitola 3. - Proměna
Pomalu kráčela ulicemi Dublinu. Večer se pomalu blížil k novému dni a ona hledala místo, kde by noc mohla přečkat. Nakonec narazila na staré, opuštěné skladiště, které nemělo okna a slunce tam tedy nemohlo proniknout.
Ztěžka otevřela ztrouchnivělé a pomalu se rozpadající dveře. Vešla dovnitř a rozhlédla se. Skladiště bylo malé a od pohledu poznala, že i přes svou malinkost má několik místností. Okamžitě se zde rozhodla zabydlet. Jen musela počkat na vhodnější dobu.
Zavřela za sebou a pomalu procházela jednotlivé místnosti. Celkem jich zde bylo sedm. To jí bohatě stačilo. Raději méně než více.
Přešla k jedné stěně a než se svezla, na zem sundala ze zad batůžek. Z něj poté vyndala dopis a otočila ho na druhou stranu. Bylo tam napsáno:

"Ty, jenž jsi objevil tento dopis, objevíš také své upíří schopnosti. Budeš mít zvýšené smysly. Sluch, zrak, čich a chuť. Lidé nás vždy obdivovali pro naši moc a slávu rodu. Nevěděli o nás však vůbec nic. Proměna všech, kteří se kdy upíry stali, byla bolestivá. Více Ti však nepovím a na další schopnosti, které se u našeho rodu objevili, budeš muset přijít sám."

Podpis nebo znak na této straně, chyběli. Dopis jí o chvilku později vypadl z ruky a jejího těla se zmocnili křeče. Bylo to jako kdyby jí zevnitř něco studilo vnitřnosti a na jazyku cítila kovovou pachuť krve. Snažila se nekřičet, ale marně. V hrudi a od srdce se jí šířil pocit nevýslovné zimnice.
Necítila nic, když se chlad rozšířil do celého jejího těla. Křeče neustávali. Spíše se zhoršovali, až se nakonec převalovala ze strany na stranu a bolestivě narážela do stěny.

Proti této bolesti byla zcela bezbranná a jen se snažila přetrpět ji až do chvíle, kdy skončí.
Její tělo se takto zmítalo celou noc. Celou noc prožila v křečích a křiku. V potocích slz bolesti. Jakmile se ráno probudila, nebyla si ničím jistá.
Cítila se skvěle.
Ale na druhou stranu se jí zmocnil pocit osamělosti a strachu.
Osamělosti, protože věděla, že už nikdy nepůjde mezi lidi. Bude žít tady a vycházet jen když bude potřebovat to nejnutnější a to za, večerů.
Pomalu zvedla ruku a prohlédla si ji. Neviděla žádné změny. Nehty se jí jen zdály delší než obvykle. Okamžitě pochopila. První změna. Cítila více vůní a slyšela i drobné myšky.
Zarazila se, ale jakmile uslyšela své srdce být. Nevěřila, že jí srdce buší v hrudi. Knihy, které četla, zmiňovali, že upíři nemají srdce a necítí vůbec nic. Ale ona cítila a srdce jí bušilo. (Pozn. Aut. Srdce by neměla, pokud by ji nějaký upír pokousal. Jelikož je, ale její rod prokletý srdce jí zůstalo.)
Byla tím dokonale vykolejená a překvapená.
Jinak doufala, že se nezměnila.
Věděla, ale že toto není ta jediná změna, která ji potkala. Opatrně vstala a vydala se ke dveřím. Otevřela a okamžitě ucukla. Rychle zavřela a podívala se na svou pravou ruku. Byla na ní zřetelně vidět spálenina.
Spálenina od slunce. "Už nikdy nebudu moci na denní světlo," pomyslela si trpce.

Tajemství krve - kapitola 2.

27. května 2009 v 17:05 | Sarah |  Tajemství krve
Kapitola 2. - Nový začátek
Byla dopisem naprosto omráčená. Doufala, že je tohle jen pouhý sen. Její rod přeci nemohl být prokletý. Přeci by se pak prokletí objevilo nebo nějak jinak o sobě dalo vědět. Náhle ji něco napadlo, ale okamžitě tuto variantu zavrhla. Napadlo ji, že se prokletí objevilo jen u některé linie jejich rodu.
Bylo by to i docela radikální vysvětlení proč ona nerada chodila na denní světlo a raději trávila čas buď ve svém pokoji, kde měla vždy zatažené závěsy a, nebo na místech kde panovalo buď přítmí, nebo úplná tma.
Pomalým krokem vyšla z knihovny. Zamířila do svého pokoje, dopis stále držíc v ruce. Prošla, několika chodbami načež vstoupila do svého pokoje.
Zdál se jí stejně jako vždy velice blízký, ale zároveň i vzdálený. Jako místo kde ji všechny stěny dusí. Stejně jako celé sídlo jejího rodu.
Vždy četla knihy. Ponejvíce o stvořeních temna. O démonech, upírech a mnoha jiných. Někdy si přála být jako ta stvoření. Nespoutaná pravidly, svobodná. Moci vybrat si partnera podle své vůle. Partnera, který by ji miloval. Věčnou, nehynoucí láskou.

Teď se jí mohlo splnit to, o čem nejvíce snila. Potichu za sebou zavřela dveře a z menší skříňky, kterou měla, vytáhla černý batůžek.
Otevřela další skříň. Z té vyndala černý plášť a oblečení v tmavě hnědé, zelené a černé. To poté naskládala do batůžku a pečlivě do něj uložila i dopis, u kterého si všimla, že ještě pokračuje. Pomalu sáhla pod postel, ze které vytáhla, pro všechny případy kdyby něco potřebovala váček s penězi a meč, který se ke špici zužoval s modrou pochvou, na které se skvěl erb rodu de Morlay se kterým uměla zacházet. Poté sedla ke svému psacímu stolu a ze zásuvky vyndala papír a inkoust s husím brkem. Na něj poté obratně napsala slova na rozloučenou.
Se svými rodiči se v poslední době hádala, ale považovala za spravedlivé, když budou vědět, že jejich dcera se svého rodu a jména zřekla.
Proto do dopisu napsala:

"Milovaní rodiče,
Pokud čtete tento dopis, zajisté už víte, že jsem odešla pryč. Tímto dopisem se zříkám svého rodu a jména. Prosím nehledejte mne a vězte, že jsem šťastná a vždy Vás budu i nadále milovat s láskou, která náleží rodičům, kterým jde o blaho dcery a zachování dobrého jména."


Charlotte de Morlay, dcera bez rodu

Jakmile dopsala poslední slovo, složila dopis a dala ho do připravené obálky. Tu zakapala voskem a štemplem dílo dodělala. Na obálce se nyní nacházel symbol rodu.
Poté vstala a k boku si připásala meč. Byl skvěle vyvážený, takže se nebála, že by někdo odhalil, že má sebou zbraň.

Nasadila plášť a na záda dala batoh. Váček s penězi upevnila na malý a těžko postřehnutelný kousek provázku, jenž, si poté přivázala k předloktí.
Nakonec pomalu otevřela dveře a vyšla z pokoje. Opatrně sešla po schodech z tmavě hnědého dřeva a poté prošla chodbou ke dveřím. Ke dveřím, kterými projde ne jako Charlotte de Morlay, ale jako Charlotte. Dívka bez rodu.
Dotkla se rukou mandla, ale nakonec pevně stiskla a dveře se, otevřeli. Vydala se do nového života.

Tajemství krve - kapitola 1.

27. května 2009 v 17:04 | Sarah |  Tajemství krve
Kapitola 1. - Skrývané tajemství
Irsko nebo také přezdívkou "Smaragdový ostrov". Ostrov rozkládající se v severozápadní části Evropy. Sousedící s Velkou Británií. Lesy, louky a hornatá krajina poskytující krásný výhled. Na východě a jihovýchodě se rozkládá hrabství Leinster s hlavním městem Dublinem av něm žije hlavní hrdinka.
Devatenácté století. Doba šatů, plesů a krinolín. Šlechtičny chodívají na plesy. Jen jedna dívka se jich straní a raději tráví čas v přírodě nebo na panském sídle své šlechtické rodiny.
Tou dívkou byla Charlotte de Morlay. Jediná dcera hlavní větve rodu Morlayů. Blížila se pomalu k věku sedmnácti let.
Měla rusovlasé, kratší vlasy než bylo zvykem u jejích vrstevnic. Oči měla hnědé a bystré.
Její rodiče jí už pomalu začínali nařizovat, aby si vybrala ženicha. Ale ona se vdávat nechtěla a i kdyby chtěla tak jedině za toho, kdo by si získal její srdce a miloval ji pravou, upřímnou láskou.

Často ležela v knihách, ale jednoho dne z jedné knihy vypadl dopis.
Zvedla ho a otevřela. Stálo v něm:


"Pro budoucí potomky rodu de Morlay.

Já, zakladatel rodu Nicholas de Morlay mám povinnost předat všem svým potomkům, ať už jsou z hlavní či vedlejší větve rodiny tajemství, jež jsem dlouho střežil a nejenom já. Střežili ho všichni, u koho se projevili příznaky. Můj čas se však krátí.
Proto tedy přejdu k věci. Ty kdo jsi tento dopis objevil, objevil jsi i dlouho skrývané tajemství. Rod de Morlay byl kdysi odměněn za svou pohostinností a štědrost. Ne však něčím neužitečným. Tato věc nebo spíše prokletí pomohlo převelice našemu rodu k vzestupu z prachu a vyneslo ho do slávy a blahobytu.
Nikdo z Nás však již nikdy nesměl na sluneční světlo. Toto prokletí se nedá zlomit. Nikdy. Nehledej tedy na něj potomku větve de Morlay lék či pomoc. Nikdo Ti neuvěří. Skrývej toto tajemství a nikdy ho nesvěř ani nejbližšímu příteli. Skrývej tajemství našeho rodu…Rodu upírů."
Nicholas de Morlay, zakladatel rodu de Morlay a první upír z tohoto rodu

Charlotte spatřila pod dopisem erb. Harfu obklopenou třemi okvětními lístky růže na modrém poli.
Znak rodu de Morlay již po generace. Věděla, co musí udělat a také to, že její rodiče ji po tomto nebudou již více považovat za svou dceru.

Tajemství krve - Prolog

27. května 2009 v 17:03 | Sarah |  Tajemství krve

Věnuji své rodině a přátelům.
Nejvíce své sestře, která pro mne mnoho znamená.

Předmluva

"Často si říkáte, že o sobě víte všechno, ale co když ne. Co když je všechno úplně jinak a vy o sobě teprve odhalujete pravdu. Jedna věc a celý život se Vám změní. Zjistíte, že vůbec nejste tím, za koho jste se po celou dobu měli a zkoušíte utéct osudu. Marně. Stejně si Vás nakonec najde. Někdy v příjemnější podobě a někdy v té horší."

Mix

25. května 2009 v 18:22 Mix