Červen 2009

Nevěřícná láska

30. června 2009 v 14:13 | Sarah |  Povídky- jednorázové
Nevěřícná láska




Varování: Tato povídka patří do kategorie preslash = předchází plnému slashi., neobvyklý pár.
Tato povídka nemá žádnou spojitost s příběhem Ariany.
Věnuji osobě, které - doufám - jednoho dne budu moci utrhnout hlavu za její připomínky, které mě někdy silně zdeptají. Tak tedy - bez valného otálení - pro mou kamarádku, kritikářku a skvělou povídkářku Phoebe Estaban.
P. S. Zabít mě klidně můžeš.
Nevlastním postavy ani práva na ně. Postavy zde použité patří Darrenu Shanovi. Tato povídka nebyla napsána za účelem zisku.
Rating: 14+
Pairing: Mika ver Leth/ Kurda Smolt ( Smahlt)


Démon smrti

29. června 2009 v 14:59 | Sarah |  Povídky- jednorázové
Démon smrti

Starší jednorázová povídka psaná k narozeninám mé prasestřenice Anči.
Hl. postava: Anna - dobrá bojovnice
Vedlejší postavy: Itachi, Sasuke - dobří bojovníci, kamarádi Anny, časem něco víc, bratři
Příšera: Velká, zubatá, chlupatá, Yoma, žere vnitřnosti, má dvě oči, vidí i dozadu

Pocity po jejím odchodu

29. června 2009 v 14:52 | Sarah |  Povídky- jednorázové
Pocity po jejím odchodu


Mikovi pocity po o dchodu Ariany z Upíří hory. Chronologicky před Návratem do klanu. Songfictions na píseň Far away od Nickelback.

I´m sorry

27. června 2009 v 11:23 | Sarah |  Povídky- jednorázové
I´m sorry
Songfic na píseň I´m sorry od skupiny Roxette
Pairing: Ariana Shan/ Mika ver Leth
Procházela chodbami Upíří hory do Knížecí síně spolu se Sebou Nilem, který byl jejím mentorem. Zastavily před bílými dveřmi, jež byly vstupem do Knížecí síně. Po ohlášení strážnými vešli dovnitř a zamířili ke čtyřem trůnům na platformě.
Shromážděni, zde byly skoro všichni upíři z hory. Chtěli vidět, jak se osvědčí nová členka klanu.
Nejvíce to však potřebovali vědět knížata. Předstoupili. Ariana cítila, že se na ní upírají pohledy mnoha upírů.
Jeden pohled ji však jak cítila, propaloval skrz na skrz. Zvedla hlavu, kterou měla dosud sklopenou a pohlédla do černých očí. Její modré oči se malinko přimhouřily, aby dala onomu upírovi na trůně najevo nelibost jeho pohledu.

Jeho rty však zvlnil arogantní úsměv. Zatnula ruku v pěst a oplácela mu pohled. Neřekla by to nikdy nahlas, ale začal ji přitahovat. Svým pohledem a arogantností s jakou se na ní díval. Naprosto neposlouchala, co řeší Seba s ostatními knížaty. Připadalo jí, že nemůže dýchat a že se čas zastavil.

(The first time we met time stood still
You left me breathless
Suddenly speechless.)
Když jsme se poprvé potkali, zastavil se čas.
Byla jsem bez dechu
Náhle jsem oněměla.


Sledovala jen jeho.
Stejně jako on ji. Nemohli od sebe odtrhnout zrak.
On se nakonec donutil odvrátit od ní zrak a poslouchat co řeší ostatní. Ona udělala to samé. Nakonec se jí knížata zeptala, zdali je ochotna podstoupit prověření. Souhlasila.
Poté se síň počala vyprazdňovat. Když venku padl, soumrak vyšla z hory a zamířila na jedno z jejích úbočí. Zastavila se, když si všimla, že tam někdo je.
Chtěla se otočit a odejít, ale zastavil ji. Požádal ji, aby mu dělala společnost. Jen přikývla a vydala se k němu. Posadila se a podívala se na něj. V tu chvíli zkoprněla. Byl to ten kníže, který se na ni tak arogantně usmál v síni.
Mika ver Leth.
Nemluvily, jen sledovali stoupající měsíc. Oběma čas plynul rychle. Jako kdyby byly jedno tělo a jedna duše.

(Within the hour we were one
Two total strangers kissing the moonlight.)
V průběhu hodin, kdy jsme byli jedno tělo a jedna duše
Dva úplní cizinci líbající měsíční záři.

Každý večer se vydávala na ono úbočí a vždy tam byl. Nemluvili. Večer co večer se to opakovalo. Měla se připravovat na zkoušky Smrti místo toho, ale trávila veškeré večery s ním.
Jednoho dne se velice ochladilo. Přitiskl ji ke svému tělu a přitom jí políbil na rty. Nebránila se. Místo toho polibek opětovala.

(We fell in love between the nights
Of too many lovers and too many teardrops.)
Zamilovali jsme se do sebe mezi nocemi
Plnými příliš mnoha milenců a příliš moha slz

Byly zamilovaný a šťastní. To se, ale mělo změnit. Jednoho večera na jejich místo nepřišla. Až o den později se dozvěděl od Seby, že odešla z hory. Skoro vůbec se pak neusmíval a byl zachmuřený.

(Oh, you know I'm sorry I had to go
I'm really sorry you're hurt inside
I'm really sorry I made you cry
Cry, cry.)
O, víš, že mě mrzí, že jsem musela odejít
Promiň, že to muselo zemřít.
Opravdu promiň, že jsem tě rozplakala.
Rozplakala, rozplakala

Večer, co večer se zavíral ve svém pokoji s tím nejsilnějším pivem, které mohl jejich upíří pivař uvařit.
Několikrát se mu povedlo, že se zpil do němoty a pak v pokoji křičel a šeptal její jméno. Nedokázal pochopit, proč ho opustila. Zkoušky měla už za sebou.
Zbyly mu jen vzpomínky na jejich šťastné chvíle. Připadalo mu, že nikdy nebyla, ale jeho vzpomínky a Sebův trvající smutek za jeho studentku mu stále připomínali, že ji miloval. Nedokázal nebo spíše nechtěl se ji vydat najít. Nevěděl ani, jestli se někdy vrátí zpět.

(Love is lifting you up and draggin' you down
Makes you go round and round and round
Time makes a stop then it's all gone
Funny how memories keep lingering on.)
Láska tě zvedá nahoru a vláčí dolů
Nutí tě jít pořád dokola a dokola a dokola
Čas udělá přestávku… Pak je vše pryč.
Legrační, jak vzpomínky přetrvávají

Touha po smrti

27. června 2009 v 11:22 | Sarah |  Povídky- jednorázové
Touha po smrti

Tato jednorázová povídka je songfiction na píseň tourniquet od skupiny Evanescence. Tento songfic spadá do Liraeliny minulosti.

Seděla na větvi rozkvetlé třešně. Sledovala okolí. Nemohla si dovolit polevit v ostražitosti. Jenže na chvilku povolila a něco ji srazilo na zem. Udeřilo ji to tupou stranou do hlavy. Okamžitě ztratila vědomí.

I tried to kill the pain
(Zkusila jsem zabít bolest)

Probírala se. Do nosu ji udeřil štiplavý zápach. Zápach a kouř spolu s něčím co nerozeznala.
Posléze ji to však udeřilo a ona musela potlačit zvracení. Krev.

but only brought more (so much more)
[Ale zlomilo mě to ještě víc (o tolik víc)]

Mučili ji. Chtěli, aby promluvila. Vzdorovala. Marně. Cejchovali ji. Byla to nepředstavitelná bolest, když se rozpálené železo dotklo její kůže. Tlačili ho tam vždy ještě víc, takže se jí zarývalo až do masa. Pokaždé, když ho dali, pryč měla strhnutou kůži a tekla jí krev.
Jednoho dne za ní přišli do cely Černí Nůmemorejci. Myslela si, že lidé jsou odporní, ale oni byly mnohem horší. Jeden z nich, jehož tvář byla, zahalená ji vytáhl za její kdysi černé
vlasy, jež byly nyní pokryté špínou. Další Nůmemorejec mu podal pochodeň.
V očích se jí objevil děs. Nůmemorejec, který ji držel, jednou rukou chytil pochodeň a přiložil ji k jejím vlasům.
Okamžitě vzplál oheň. Z očí jí začali téct slzy. Slzy bolesti. Nůmemorejci se rozchechtali smíchy z plna hrdla, když viděli efku brečet. Poté pomalu odcházeli a stále se chechtali z plna hrdla.
Přála si zemřít. Ležela umírající. Vlasy měla sežehnuté a z obnažené lebky jí stékali pramínky krve.

i lay dying
and i'm pouring crimson regret and betrayal
i'm dying, praying, bleeding and screaming
(Ležím umírající
A vylévám karmínový žal a zklamání
Umírám, modlím se, krvácím a křičím)

Nevěděla, jak dlouho ji mučili, ani to vědět nechtěla. Celou tu dobu pomalu umírala, a když ji zachránili, měla před očima jen jednu rozmazanou tvář, která se jí svýma očima vžila do paměti.

am i too lost to be saved
am i too lost?
(Jsem příliš ztracená, abych mohla být zachráněna?
Jsem příliš ztracená?)

Ležela na lůžku. Cítila, jak okolo pořád někdo chodí, ale nejvíce cítili, že ji někdo drží za ruku. Ten koho milovala a on miloval ji.

do you remember me
lost for so long
will you be on the other side
or will you forget me
i'm dying, praying, bleeding and screaming
(Pamatuješ si mě?
Na tak dlouho ztracená
Budeš na druhé straně?
Nebo na mě zapomeneš?
Umírám, modlím se, krvácím a kříčím)

Oči se jí pomalu, zavírali. Věděla, že Námo si pro ni přišel. Byla ochotna zemřít. Zemřít, když už umírala. Rmoutilo ji však, že Haldir bude muset žít s vinou, že ji nedokázal ochránit.

i want to die!!!
my wounds cry for the grave
my soul cries for deliverance
will i be denied
(Toužím zemřít
Mé rány pláčí pro hrob
Moje duše pláče pro osvobození
Budu odmítnuta?)

Zahalilo ji bílé světlo. "Mandos," vyšlo jí z úst načež ji v Síních mrtvých začali vítat.


Billy Ray Cyrus - Back To Tennessee

17. června 2009 v 17:32 | Anči |  Videa

Hezká že?

hannah montana

17. června 2009 v 17:28 | Anči |  Videa

Ta nej písnička z filmu

Omóni melme - Epilog

16. června 2009 v 6:33 | Sarah |  Omóni melme
Epilog
Li s Legolasem se brzy po návratu do Temného hvozdu ujali vlády. Stále nechávali střežit hranice, ale cestovatelé mohli přes les procházet a nic se jim nestalo. Jednoho dne se oba rozhodli udělat si delší výlet od královských povinností.
Vyrazili z Temného hvozdu a brzy opustili hranice míříce na západ. Koně zastavili až u řeky Brandyvíny a oběma jak Legolasovi tak i Lirael vytanul na mysli zákon, který před třinácti lety vydal Aragorn. Zákon, který zamezoval všem "velkým lidem" vstoupit do země hobitů pod trestem smrti.
Oba se na sebe podívali. Nevěděli zda Aragornův zákon platí i pro ně. Porušit ho, ale nechtěli.
Rozhodli se alespoň projít se tady. Když zůstanou tady na druhém břehu a nepřejedou přes most, zákon neporuší.
Vyklouzli nohama ze třmenů a seskočili na zem z koňských hřbetů. Pomalu se procházeli na břehu a oba věděli, že za několik roků skončí jejich čas a oni budou muset odplout na Západ.
Čas elfů pomalu končil a po třech letech opustili Středozemi a odpluli do Zemí neumírajících.

Autorská práva na tuto povídku a postavy v ní použité kromě elfky Lirael patří J.R.R.Tolkienovi.

Závěrem děkuji i osobě, která vydržela číst tento příběh až do konce. Proto jí patří veliký dík. Děkuji. Jméno této osoby nebudu z jejího bezpečí uveřejňovat, ale je mi velmi blízká.

Omóni melme - kapitola 18:

16. června 2009 v 6:30 | Sarah |  Omóni melme
Kapitola 18. - Blíží se konec
Cesta do Lothlorienu ubíhala rychle. Oba hlavně museli dávat pozor, kudy jedou, aby neublížili Haldirovi a Li.
Kupodivu cestu do Lothlorienu zvládli bezmála za den. Jindy by trvala mnohem déle. Když přijeli do Caras Galadhonu byly k smrti unavení a vyčerpaní. Galadriel jim okamžitě poté co přijeli, řekla, že jsou pro teď uvolnění oba dva ze služby na hranicích, aby si pořádně odpočinuli i několik dní.
Hlavní, ale bylo, že Galadriel už díky svému zrcadlu věděla co se děje a proto Haldira s Lirael okamžitě odnesli do pokojů a ona sama o oba střídavě pečovala, aby přežili.
Haldir se uzdravoval rychleji, ale Lirael ne. Bylo, to jakoby se její tělo vzpíralo jakémukoliv léčení. Galadriel už pomalu nevěděla co by mohla udělat, aby se Lirael vyléčila.
Lirael mezitím co byla v tomto stavu prožívala od začátku svou minulost. Chvíle plné štěstí a lásky, jenže pak přišla válka. Boje na pláních před černou branou Mordoru na pláních Dagorladu.
Věznění skřety a Černými Nůmemorejci v Barad - Dur. Poté jen pocit, když ji někdo zvedl do náručí. Pak lůžko a ruka svírající až do poslední chvíle tu její. Dále jen bílé světlo a Mandos.
Nevnímala, že sebou její tělo začalo v pokoji u těchto vzpomínek cukat, až se nakonec převalovalo zprava do leva. Vnímala jen své vzpomínky a nic jiného. Necítila, že její tělo zasáhla silná spalující bolest.
Neslyšela, že někdo rychle vešel a chytil její ruce, aby si nemohla ublížit.
Nevnímala, že ta osoba na ní mluví. Vnímala nyní jen tu strašnou spalující bolest uvnitř svého těla. Bylo to horší než mučení. Tisíckrát horší. Náhle se ozvalo KŘUP!
Okamžitě se posadila, jenže to neměla dělat. Bolest se totiž jen zhoršila. Elf, který jí předtím držel, ruce nyní pomalu vstával ze země, kam sletěl, když se prudce posadila.
Pomalu promluvil:"Neomlouvej se. Moje chyba a teď mi ukaž tu ruku."
Ukázala mu ruku. "Tak odtud to KŘUP," pomyslela si.
"Máš, zlomené zápěstí Li nebudeš s ní moc hýbat, jestli chceš, aby Ti to dobře srostlo."
Jen přikývla a až nyní onomu elfovi pohlédla do obličeje. Byl to Orophin.
"Jak je Haldirovi?," zeptala se rychle, "Jak dlouho jsem byla takhle?"
"Brzdi s těmi otázkami, Haldir je už zdraví a má se v mezích dobře. Vážně chceš vědět, jak dlouho jsi takhle byla?"
Jen přikývla. Povzdechl si.
"Byla jsi v tomhle stavu něco přes tři týdny. Hlavně si nemysli, že se zlomeným zápěstím tě někam Galadriel pustí. Nevěděla vůbec co se s tebou děje."
"Dobrá", odvětila jen a pak se zeptala:"Jsou nějaké zprávy o Legolasovi?"
Jemně se nad tím jak změnila, téma, pousmál těžko postřehnutelným úsměvem. "Jsou, přesvědčili Rohiry a krále Theodena, aby se vydali na pomoc Gondoru. Blíží se konec války, ale ještě několik dnů to potrvá."
Kývla a tvář jí rozjasnil úsměv navzdory zlomenému zápěstí. Již brzy bude opět s Legolasem.
Oba dva začali pomalu s rekonvalescencí. Uzdravovali se. Lirael začala znovu cvičit se zbraněmi, jakmile jí srostlo zápěstí.
Konec se stále více blížil. Lirael po zhruba měsíci byla korunována elfskou velekrálovnou a vládkyní elfského národa.
Haldira a jeho bratry hned po své korunovaci přesvědčila, aby byly vždy její osobní stráží.
Jen souhlasili, Haldir sice chvilku protestoval, ale nakonec ho přesvědčili.
Po několika dnech se vydali do Gondoru vydali spolu s Elrondem a jeho rodinou.
Po týdnu cesty dorazili do Gondoru. Lirael jela na bílé klisně stejně jako Arwen, která ale jela po boku svého otce. Lirael na sobě měla jemně červené šaty s bílou spodničkovou výplní. Slušeli jí a také zdůrazňovali její postavení.
Před bílou citadelou sesedli z koní a vmísili se do davu. O několik minut později dav utvořil dvě řady a Aragorn měl být korunován.
Když po korunovaci, procházel, kolem shromážděných nevěřícně se zastavil a díval se na Lothlorienské a Roklinské elfy. Elrond pomalu ustoupil stranou, když tam Aragorn zamířil, a zpoza jeho zad vyšla Arwen v bílých šatech se závojem a spletenými vlasy v kterých měla vpletenou čelenku znázorňující mallornové lístky.
Sklonila hlavu. Prstem ji jemně hlavu zvedl a přede všemi ji políbil. Poté se spolu s ní vydal opět kolem ostatních.
Legolas mezitím tak, aby nenarušil, tuto chvíli hledal v davu jednu osobu. Svou ženu. Věděl, že je zde. Na malý okamžik ji před korunovací Aragorna zahlédl, jenže pak se mu opět ztratila z dohledu.
Vyšel z davu lidí na menší prostranství a tam ji uviděl. Po boku jí stáli Orophin s Růmilem a jejich ruce spočívali na zářezech šípů.
Legolas nejistě přešel blíž. Oba ho poznali, ale ruce dolů nedali, jen mu kývly hlavou na pozdrav.
Taktéž odpověděl kývnutím a prošel okolo nich až k Lirael. Sice platilo, že na svatbách mají být nejkrásnější ženy nevěsty, a Arwen tou nejkrásnější jistě byla, ale ne v jeho očích. V jeho očích byla nejkrásnější Lirael.
Otočila se, když ho uslyšela přicházet. Na tváři se jim oběma objevil úsměv. Byly šťastní, že je konečně konec a že jsou spolu. Tentokrát snad už navždy.
Přešel až k ní a objal ji.
Opětovala jeho objetí, ale do ucha ho jemně pokárala. "Jsi nezodpovědný, mohl by Nás někdo vidět."
"To je mi jedno, budou alespoň závidět, že mám tak krásnou ženu," odvětil naprosto upřímně.
Oba se najednou rozesmáli. Zvonivým smíchem. Pomalu od ní odstoupil, ale tak, aby neporušil tu maličkou vzdálenost mezi nimi.
Teprve teď si všiml, že na její hlavě je jemně modrý kroužek, na němž jsou vyobrazeny mallornové lístky a kromě nich také malý letící drak.
Okamžitě si uvědomil, co myslela těmi slovy. Dopustil se omylu. Rychle sklonil pravou ruku do posunku věrnosti na klíční kost a uklonil se spolu se slovy:"Má paní. Smím Vás požádat, zdali by, jste byla ochotna věnovat mi jeden tanec?"
"Ano," odvětila, se smíchem nad tím jaká slova použil.
Pomalu se vydali mezi lidi. Orophin a Růmil se někam ztratili.
Jakmile se rozezněla, hudba páry začali tančit.
Pohybovali se v rytmu hudby, vychutnávajíc si tento okamžik plnými doušky.
Oba byly velice šťastní, že jsou spolu.
Lirael za ně za všechny nakonec rozhodla, že zůstanou v Gondoru a vydají se do svých domovů až zítra, když na večerní hostině viděla, že i elfové jsou značně pod vlivem piva, vína a mnoha dalších nápojů.
V noci, když se všichni rozešli, ležela vedle Legolase. Ani jeden z nich nespal. Přemýšleli nad tím, co všechno zažili. Legolas se k ní poté otočil, takže leželi tvářemi proti sobě.
"Miluju Tě," zašeptal tiše.
"Já tebe miluju taky, Legolasi."
"Vlastně teď, když jsi byla, korunovaná nemám taky nějaké pravomoci kromě té, že budu vládnout Temnému hvozdu spolu s Velekrálovnou?," zeptal se a na tváři mu začal pohrávat rozpustilý úsměv.
"Jo, máš," odvětila.
"Jakou?," zeptal se.
"Že budeš určovat hlídky na hranice a tak podobně."
Jen se na ní podíval a zvednul jedno obočí. Pak jí políbil a přitiskl ji blíže k sobě.

Ráno museli vyrazit zpět domů.
Vstali velice brzy, aby se připravili. Spolu s nimi odjížděli také lidé z Rohanu a Elrond se svými syny spolu s Galadriel a Lothlorienskými elfy.
Na cestě se od nich postupně všichni odpojovali, až nakonec jeli jen Legolas s Lirael a Gandalf s hobity.
Gandalf poté zůstal v Hůrce. Lirael měla nejprve v plánu doprovodit hobity k hranicím s Temným hvozdem.
Nakonec ji ale přemluvili spolu s Legolasem, aby je doprovodili až do Hobitína. Jen nerada souhlasila. Přála, si být už konečně doma a žít po boku svého manžela a budoucích dětí.
Cestou si jemně přitiskla ruku tam, kde v bezpečí prozatím spočívala její a Legolasova dcera. Myslí jí na krátký okamžik probleskla slova Galadriel o tom, že jejich dcera bude mít veselý a šťastný život.

Z myšlenek jí vytrhl až hlas Froda:"Jsme tady, ale tu bránu si nepamatuju."
Vzhlédla a uviděla menší a dřevěnou černou bránu s okénkem pro tváře. Rychle pochopila, stejně jako Legolas. Hobitín byl obsazen. Stejně jako Legolas věděla, že za to může jediná osoba. Saruman.
Ten prohnaný čaroděj, který nejprve zradil je a poté i Saurona.
Jejich boj tedy ještě neskončil. Tentokrát jich na to bylo jen šest.
Po několika hodinách, kdy hlavně přesvědčovali hobity nakonec Sarumana porazili a Legolas s Lirael se rozloučili s hobity se slovy, že v Temném hvozdu jsou kdykoliv vítáni.
Poté odešli, než si jich mohli všimnout ostatní hobiti kromě těch čtyř, které doprovázeli.

Omóni melme - kapitola 17.

16. června 2009 v 6:29 | Sarah |  Omóni melme
Pozn. Aut. Neumím psát bitvy ani boje. Omlouvám se.
Kapitola 17. - Naděje
Stála na hradbě žlebové zdi a sledovala spolu s ostatními hemžení několika tisícovek skřetů. Jakmile zazněl, povel, vytáhla šíp z toulce a vložila ho do zářezu luku. Řady skřetů se začali valit proti žlebu velice rychle s nečekanou zuřivostí. Obránci okamžitě začali pálit jeden šíp za druhým a snažili se zabíjet skřety na žebřících. Rychle vystřelila poslední šíp a vytáhla plynulým pohybem svůj meč. Jeden ze skřetů, který se tam právě dostal, po žebříku ucítil palčivou bolest, když mu její meč projel žebry. Jedním švihem mrtvolu z meče odhodila a otočila se vstříc dalšímu skřetovi.
Po několika hodinách úmorného boje zazněli z hlavní věže povely k ústupu. Stahovali se. Cestou se bránila ještě několika skřetům, ale její srdce vynechalo, když spatřila mezi mrtvými ležet na zádech Haldira. Vůbec nevnímala. Připadalo jí, že pro ni přestal čas existovat. Prostě se zastavila uprostřed boje a klesla na kolena. Meč tupě zazvonil o kámen, když jí vypadl z ruky.
Zůstala by tam jen sedět a nic nedělat. Nevnímala, že se nad ní objevil skřet s napřaženým mečem.
Meč mu začal pomalu klesat, ale náhle se zastavil a skřet se podíval na své břicho. Tekla z něj krev. Zaúpěl a zhroutil se na zem.
Skřeta zabil jeden z elfů dýkou. Rychle si všiml Lirael a také těla svého kapitána.
Nic neřekl, jen se otočil a zabil dalšího skřeta. Poté se rychle sklonil, vzal meč budoucí velekrálovny a opatrně jí ho zasunul do pochvy. Tak rychle jak jen mohl, zastrčil své dýky do pochev a zvedl Lirael do náruče. Ještě rychleji přešel k tělu svého kapitána a zvedl ho na svá záda. Potom se rychle rozeběhl do pevnosti. Doběhl chvilku předtím, než byla zavřena.

Legolas si okamžitě toho elfa všiml a stejně tak i Růmil s Orophinem. Všichni tři se k němu rozběhli. Legolas vzal do svého náručí Li a snažil se ji probrat z letargie. Růmil a Orophin mezitím kontrolovali Haldirův stav. Nevěřili tomu, že znovu zemřel. Orophin opatrně zkusil nahmatat puls. Srdce mu radostně poskočilo, když puls nahmatal. Byl sice velice slabí, ale přece.
Rychle se ještě s Haldirovým pulsem ujistil a pak to řekl Růmilovi. Jeho mladší bratr se trochu pousmál, ale věděl, že je jen malá šance na to, že Haldir přežije.
Pokud vůbec. Šance tu byla, ale museli se nejdříve dostat přes skřety a pak odjet co nejrychleji do Lothlorienu, aby jejich bratra Galadriel zachránila.
Skřeti byly hodně vytrvalí a bušili do brány pevnosti tak silně jak jen mohli. Obránci měli chvílemi potíže, aby je zadrželi venku.
Nejhorší nápor si prožili k ránu.
Rohanští se pomalu vzdávali naděje. Drželo je jen odhodlání a pomyšlení na to co by se stalo kdyby Saruman a Sauron ovládli, Rohan.

Po několika dalších hodinách bylo rozhodnuto. Naposledy vyjedou Eorlovci v čele s králem bránit svou zemi, rodiny a přátele. Lidi, pro které stojí za to žít i zemřít.
Legolas s nimi nejel. Chtěl zůstat s osobou, která je jeho srdci velice drahá. Nechtěl ji nechat samotnou. Nechtěl ji ztratit.
Orophin a Růmil také zůstali. Pomáhali Legolasovi probrat Lirael z letargie a zároveň hlídali Haldira ze strachu, aby se nezhoršil jeho stav.
Po několika mučivých minutách uslyšeli zvenčí zvuk rohu. Rohu, který poznali. Rohu, který oznamoval jejich výhru. Na jásání, ale neměli čas.
Orophin rychle zvedl do náručí svého mladšího bratra. Společně s Růmilem a Legolasem, který nesl, v náručí Lirael vyrazili co nejrychleji z pevnosti. V této chvíli nebrali na nikoho a na nic ohledy. Běželi. Tak rychle jak mohli. Proto, aby se pokusili zachránit dvě osoby, které nechtěli ztratit a které měli rádi víc než sebe.
Zabočili a uviděli dva koně. Silné, kteří měli výdrž pro jízdu s časem, který pomalu vyprchával, stejně jako vyprchával život z dvou těl. Růmil s Orophinem rychle nasedli. Růmil mě před sebou Haldira a Orophin vezl Lirael kterou mu opatrně svěřil Legolas.
Legolas držel její ruku, když Orophinovi předával vzkaz, který chtěl, aby libel vyřídil, až bude zdravá.
Orophin rychle přikývl a sevřel Legolasovi ze sedla rameno na důkaz, že ho nezklame. Poté oba pobídli koně a vyrazili s časem o závod vstříc Lothlorienu, aby oba zachránili.

Omóni melme - kapitola 16

16. června 2009 v 6:29 | Sarah |  Omóni melme
Kapitola 16. - Bolest srdce
Našla jedno místo pod zdí žlebu, kam ho zavedla, aby si nerušeně promluvili. Docela se bavila jeho pokusy nahlédnout jí pod kápi. Nic ale neviděl. Kápě skvěle zabraňovala komukoli, aby odhalil její identitu a to, že je žena.
Nebyla si naprosto jistá, jestli by svému "bratrovi" a manželovi měla říct pravdu.
Říct mu, že tu je a že bude bojovat. Věděla, ale že s tím aby bojovala, nebude souhlasit. Nemohl s tím, ale nic dělat, když to nebude vědět.
Během doby kdy se dost silně hádala, sama se sebou tam jen stál a sledoval ji. Po chvilce, která jí připadala, jako věčnost k ní přešel tak blízko až mohla cítit, jak jí v břiše začínají poletovat motýli. Podívala se mu z pod kápě do obličeje. Mohla tak vidět, že jeho obličej je pouhý centimetr od jejího a že se skoro dotýkají. Nevěděl, co dělá. Připadalo mu, jakoby ho hnal k tomu, co se chystal udělat nějaký skrytý instinkt. Než si oba uvědomili, co se děje měla své ruce přitisknuté ke zdi a on naklonil své rty k jejím pod kápí.
Li se ani nebránila, ale jakmile cítila, že se snaží, najít její rty raději ho nasměrovala.
Jemně se dotkl svými rty těch jejích, přičemž jí jednu ruku uvolnil a pomalu se odtáhl, přičemž svou rukou jakoby náhodou zavadil o kápi a strhnul ji rychlým pohybem z její hlavy.
Okamžitě se prudkým pohybem otočila, až jí vlasy zavláli a napřáhla ruku. Neuvědomovala si, co dělá. Prudkým pohybem mu na tváři přistála její ruka. Jakmile si to uvědomila, zděsila se.
Rychle se podívala a uviděla docela zřetelný rudý obtisk na jeho tváři. Ruka jí zděšeně vystřelila k ústům. "O…Omlouvám se," hlesla tiše. Neodpověděl. Jen se otočil a odcházel.
"Legolasi," řekla, "počkej, prosím."
Zastavil se. "Nemluv na mě. Ne po tom co jsi, si dovolil udělat. Pro Tebe nejsem Legolas, ale princ z Temných hvozdů a jestli toto uděláš ještě jednou, trest tě nemine."
Stála tam celá zkoprněná. Nechtěl ji už vidět. Nenáviděl ji jako bojovníka a muže. Jako ženu ji miloval. Nechala si kápi sundanou a vydala se několik kroků za ním k elfům a lidem stojícím na nádvoří a domlouvajících se na plánu útoku a obrany.
Postavila se dále od nich. Nechtěla s nikým z nich mluvit. Haldir k ní poté pomalu přistoupil a objal ji okolo ramen.
Otočila se. Svou hlavu mu zabořila do hrudi a rozplakala se jako malá holka. Pevně ji objal a přitiskl ji k sobě víc.
"No tak, Li uklidni se, taková jsi nikdy za dobu co tě znám nebyla."
"Nemůžu," odvětila, "ne po tom co řekl. Řekl, že už nikdy nechce, abych ho uhodila. Jen jsem se bránila."
"Lirael, snaž se uklidnit. Bude to v pořádku. Všechno bude dobré. Mám ho praštit za to, co ti udělal? Jen řekni a já to udělám. Nebo mu mám říct, že jsi to ty? Nebo mu to povíš sama?"
"Ře…řeknu mu to sama. Přede všemi."
"Dobrá," odpověděl a pomohl jí opřít se o něj. Jemně jí prstem setřel slzy, které si razili cestu po jejích tvářích.
Vděčně se usmála. Rychle v jejím obličeji vypozoroval napětí. Pomalu ji podpíral, když se vydali směrem k ostatním. Elfům a lidem. Viděl Legolase stát vedle Gimliho a Aragorna.
Měl chuť zlomit mu čelist za to, co udělal. Za to, že jí ublížil. Přestože si myslel, že je muž a ne žena. Žena a ke všemu jeho manželka.
Rychle se podíval na své bratry. Orophin jeho pohled okamžitě zachytil. Rozuměl. Rychle se naklonil k Růmilovi a něco mu elfštinou řekl. Přikývl. Oba se vydali směrem k Li a Haldirovi. Ruce jakoby bezstarostně položili na šípy. Jakoby se jen protahovali a ruce se na šípech zastavili čirou náhodou a už tam zůstali.
Luky, které měli, přes ramena jim tam zatím zůstali. Věděli, že pokud by se něco zvrtlo klidně, by neváhali a zabili. Zabili by kohokoliv, kdo by se jen chystal vztáhnout ruku na jejich bratra nebo na budoucí velekrálovnu Noldor a Temných elfů.
Li podpíraná Haldirem mezitím přistoupila k Legolasovi a odhrnula vlasy ze svého obličeje.
Viděla, že silně ztuhnul. Ztuhnul šokem a překvapením. Pak ze sebe jen nevěřícně dostal elfštinou:"Li, co tu děláš?"
"Přijela jsem bojovat," odvětila sladce také elfsky.
"Ty jsi, se snad zbláznila. Můžeš přijít o život."
Otočil se na Haldira který li stále podpíral. "Ty jsi jí to dovolil, Haldire?"
Haaldirovi se na tváři objevil silně viditelný úšklebek, když říkal:"Já jsem jí nic nedovolil. Přesvědčila mě."
Jen přikývl, ale z očí mu sršeli blesky. Byl naštvaný hlavně sám na sebe a na Haldira. Na Haldira za to, že ho Lirael přesvědčila a na sebe za to, že se zachoval jako debil, když jí políbil a Li mu vrazila.
"Pomalu k ní přešel a podepřel jí z druhé strany.
"Omlouvám se Li." Řekl a bylo na něm jasně vidět, že ho velmi mrzí to, co udělal.
"Omluva se přijímá," řekla a viděla jak se Haldir zatvářil. Ublíženě.
Pochopila proč. Proto, že ji stále miloval, ale nechtěl stát v cestě jejímu štěstí.

Než mohla, ale něco říct ozvali se rohy. Skřeti dorazili.

Omóni melme - kapitola 15

16. června 2009 v 6:28 | Sarah |  Omóni melme
Kapitola 15. - Příchod
Cesta jim z Lothlorienu do Helmova žlebu zabrala tři týdny. Haldir a Lirael se spolu během té doby snažili mluvit co nejméně.
Li pořád přemýšlela nad jeho slovy v Lothlorienu. Nevěděla, zda to řekl úmyslně nebo neúmyslně. Měla, ale pocit, že Haldira tíží ještě něco. Něco o čem nechce s nikým mluvit. Potichu si povzdechla. Připadala si jako sobec. Sobec, když mnoho elfů odloučí od jejich rodin a ví, že mnozí z nich se už nevrátí zpět domů ke svým manželkám a dětem. Zadívala se do předních částí jejich, tří stovkové armády.
Nevedl je. Místo toho, aby vedl, šel pěšky stejně jako ostatní uprostřed voje. Li nešla také vepředu, ale raději kráčela v zadních řadách.
Na sobě měla černý plášť s kápí, který obpínal její postavu a dokonale skrýval její brnění a meč, jež měla připnutý k pasu v pochvě spolu s lukem a toulcem plným šípů.
Pohlédla, ještě dopředu načež spatřila ty dva. Růmila a Orophina. Oba dva se rozhodli jít s nimi do žlebu, aby dávali pozor na Haldira aby se mu zase nic nestalo.
Její rty se pod kápí roztáhli do úsměvu, když si vzpomněla jak usilovně oba dva Haldira přesvědčovali, aby jim to dovolil.
Pokaždé odmítl až mu nakonec oba dva jeho starší bratrové začali vyhrožovat, že ho v noci svážou a vymáchají v řece Celebrant - která je šíleně ledová - jestli jim to nedovolí.
Nakonec to dovolil, protože představa, že by ho vymáchali, v té ledové vodě mu nedělala dobře.
Zaklonila hlavu a podívala se na nebe. Začínalo se smrákat. V dáli byl vidět žleb. Všichni nějak podvědomě cítili, že skřeti tam ještě nejsou. Snažili se ještě přidat, aby se tam dostali včas. Na náladě jim všem ubral i vytrvalý déšť. Kdyby nebyli elfové ale lidé nebo trpaslíci jistě by nadávali jak špačci na Valar že je nechal bojovat v dešti.
Zastavili před branou žlebu a pozorovali krajinu odkud tak přijde největší útok.
Neodhadli to.
Li se pomalu vydala stojícími řadami až k Haldirovi. Zastavila, ale jakmile zazněl dvakrát táhlý tón. Oznamovali tím, že přišli posily pro lidi.
Brána se po chvíli otevřela a elfové začali vcházet. Došli až na široké nádvoří. Ze dveří naproti nádvoří k nim po schodech scházel muž ve středních letech.
Elfové se zastavili a všichni se jako jeden muž otočili na onoho muže. Krále Rohanu Théodena.
Haldir předstoupil dopředu a na otázku toho muže jak je možné, že zde jsou, odvětil, že přináší vzkaz. Vzkaz, že by se nemělo zapomínat, že lidé a elfové kdysi bojovali spolu.
Jakmile domluvil, ozvali se rychlé kroky spíš běh. Na nádvoří vběhli, tři osoby. Trpaslík Gimli, Aragorn a Legolas.
Aragorn se nezastavil, ale seběhl schody a Haldira objal. Viděla, že on objetí opětoval a na tváři se mu objevil zdráhavý úsměv.
Lirael se jemně pousmála, byla ráda, když byl Haldir šťastný. Haldir se po chvilce odtáhl na tváři zase svůj nic neříkající výraz a jemně se otočil k řadám elfů a jemně přikývl.
To byl signál pro Lirael, aby nyní převzala věci do svých rukou. Postoupila dopředu.
Po jejím boku byly Růmil s Orophinem. Nechtěla sice, aby ji někdo ochraňoval, ale Haldir nedal jinak.
Musela to tedy přetrpět.
Řady elfů se rozestoupili, když procházela s jeho bratry za svými zády.
Postavila se po Haldirově boku a zkoumavě pozorovala svého manžela. Jak moc se změnil. Jakou daň si na něm cesta vybrala.
Kromě toho, že vypadal unaveně a měl, trochu strhané rysy vypadal celkem v pořádku.
Otočila se na Haldira a tiše mu naznačila, že už ji Růmil s Orophinem nemusí doprovázet. Jen kývl. Zpod kápě se pousmála a vydala se k Legolasovi.
Zastavila se na dva kroky od něho a řekla rázným, hlasem, jež zněl z pod kápě tlumeně s melodickým elfským tónem:"Mohu s tebou mluvit?"
Odvětil, že ano a vydal se za postavou v kápi.
Haldir se tvářil pěkně pobaveně. Byl zvědavý, jak tohle dopadne. Hlavně věděl, že on a Legolas budou během bitvy muset dávat pozor na Lirael.
Hlavně doufal, že Legolas nikomu neřekne, že ten bojovník v černém plášti s kápí je žena.

Omóni melme - kapitola 14

16. června 2009 v 6:25 | Sarah |  Omóni melme
Kapitola 14. - Remíza a výhra
Dny pomalu plynuli. Elfové shromažďovali vojsko. Li si den poté co odešla, Družina vyžádala svolení odjet do Lothlorienu. Dostala ho. V Temném hvozdu se elfové připravovali na válku stejně jako elfové v Roklince a Lothlorienu. Li byla již připravena na to, aby převzala vládu nad elfským lidem. Do Lothlorinu jela hlavně, aby přesvědčila Celeborna a Galadriel o pomoc a také o to, aby jí dali k dispozici své vojáky k obraně pevnosti v Rohanu známé jako Helmův žleb.

Podařilo se jí je oba přesvědčit, přestože zprvu nesouhlasili. Ani jeden, ale nestál o to, poštvat si proti sobě v této době někoho kdo měl již velice brzy začít vládnout všem elfům.
To ale nějak neplatilo pro kapitána Lothlorienských vojsk a stráží.
Zdvořile odmítl rozkaz dát vojsko Galadhrim ku prospěchu Lirael a ignoroval veškerá nařízení spolu s rozkazy.
Nehodlal poslechnout rozkaz, který by znamenal, že mnoho elfů se nevrátí. Po celou dobu co v Lothlorienu byl než se musel vrátit na hranice se Lirael vyhýbal. Nechtěl s ní mluvit a ani ji vidět.
Nemohl si pomoci. Stále k ní cítil to co před staletími. Mnohem silněji. Jenže věděl, že už to nikdy nebude mezi nimi to co dřív.
Ani by být nemohlo. Ona měla nyní Legolase a on? Měl jen své bratry a své povinnosti jako kapitán. Jeho bratři. Růmil a Orophin. To oni dva ho podrželi v době, kdy Lirael zemřela. Nevěděl, co by dělal, kdyby je neměl. Asi by se brzy vydal za ní do, síních čekání.

Odkud by se také nemusel už nikdy vrátit.
Už nikdy si nepřál vidět ji zklamanou nebo zničenou. Za nic na světě by si znovu neodpustil její smrt a tentokrát by ho před Mandosem (pozn. Aut. Síně čekání) nezachránili ani jeho bratři.
Proto se jí vyhýbal. Proto, že ona by neselhala tam, kde selhali Celeborn a Galadriel. Ona by ho přesvědčila, aby se vydali bránit ty lidi.
Aby vydal životy všech všanc.
Jakmile ji uviděl, okamžitě se otočil a vydal se pryč spletitými ulicemi Caras Galadhonu. Celou dobu co přemýšlel, se procházel po městě a snažil se na ní nenarazit.
Okamžitě si ho, ale všimla a vydala se za ním. Zaklel.
" Za co mě Valar trestají?," pomyslel si a rychle zamířil na cvičiště. Pokud bude, chtít jeho souhlas musí ho porazit.

Slyšel její kroky, když se zastavila. Neotočil, se, jen řekl:"Jestli budeš chtít Lirael mé muže na, pomoc lidem musíš mě nejdříve porazit."
Zkoprněla. Slyšela ho velmi dobře, ale to co řekl, ji překvapilo. Věděla, že poté co zemřela se z něj, stal chladný a arogantní elf bez citů.
Neodpověděla. Natáhla ruce, když zaslechla, že jí něco hodil. Hodil jí meč v pochvě s černou záštitou a sám si také jeden z mečů vzal.
Oba vytáhli své meče ve stejném okamžiku. Pochvy dopadli na zem. Oba se soustředili na pohyb toho druhého. Li proti němu nechtěla bojovat, ale věděla, že tím alespoň trochu sníží tu jeho aroganci. Proto přijala.
Meče byly skvěle lehké a vyvážené. Když se prvním úderem srazili, odlétli, jiskry.
Lirael udělala otočku a sekla přitom svým mečem prudce vzhůru. Haldir se, ale stačil vyhnout.
Jejich zbraně do sebe znovu a znovu s řinčením naráželi, až nakonec jejich souboj dopadl tak, že Liradel tiskla Haldirovi svůj meč pod krk a Haldir jí svým mečem mířil na srdce.
Pomalu sklonili meče hroty k zemi a odstoupili od sebe. Podívala se na něj s očekáváním, co řekne.
Nakonec jen zavrtěl hlavou a řekl:"Nechám, připravit vojsko má paní, Lirael Šedokřídlá," řekl a otočil se k odchodu.
Zadržela ho pohybem ruky.
"Nemusíš to dělat Haldire," řekla jemně.
"Musím," odpověděl, "musím, protože to si stále žádá přísaha, kterou jsem Ti dal už před mnoha staletími, Lirael," odvětil a dodal "ale hlavně to dělám proto, že chci, aby, jste byly s Legolasem šťastní," poté se rychle otočil a odcházel, zanechávajíce ji stát na místě celou zkoprněnou. Jedno věděla jistě. Haldir ji neodsuzuje, naopak chápe jí a její pozici a ke všemu se rozhodl po jejich souboji dát všanc celou svou existenci.
Z úst jí sklouzlo tiché zašeptání. "Děkuji Haldire z Lothlorienu." Nikdo jí však neodpověděl, jen vítr zachytil její slova, aby je na svých křídlech odnesl dál.

Omóni melme - kapitola 13.

15. června 2009 v 13:06 | Sarah |  Omóni melme
Kapitola 13. - Ozývání minulosti
Ráno bylo pro všechny bouřlivé. Nejvíce pro Legolase a Lirael. Oba věděli, že brzy nadejde další bolestivější loučení, ale ani jeden ho nečekal v tak brzké době. Když ráno oznámil Aragorn všem, že zde byly už dlouho a musejí, vyrazit dál Li myslela, že ho na místě zaškrtí.
Místo toho jen pevněji stiskla Legolasovu ruku. Její a Legolasův vztah přijali ostatní členové Družiny po jejich vysvětlování relativně dobře.
Nakonec se rozhodlo, že Družina odejde až za dva další dny, aby si mohli sbalit vše potřebné.
Poslední večer pomáhala Legolasovi Li balit jeho věci.
Celou dobu se odhodlávala říct mu, co jí leželo na srdci. Jenže se nemohla odhodlat. Když po hodině konečně dobalily a on se otočil, viděla mu na očích strach a starosti. Ne o sebe, ale o ní.
Strachoval se o ní. Bál se, že když teď odejde a pak se vrátí, už jí nenajde. Bál se, že odpluje na západ do Valinoru nebo, že zemře. Nevěděl která z těchto variant je horší. Věděl, ale že pokud odpluje do Valinoru tak je velice malá šance, že se tam poté potkají. Za jak dlouho, ale nevěděl. Zda za pár let nebo za několik staletí.
Nevěděl a to ho trápilo.
Lirael se nakonec odhodlala a přistoupila k Legolasovi blíž načež mu řekla:"Slib mi, že se vrátíš."
"Slibuju, Li," zašeptal potichu.
"Miluju tě a vždycky budu," řekla velice tiše, takže musel napnout sluch, aby ji slyšel.
"A já miluju tebe Li," odvětil a dvěma kroky přerušil mezeru, která je oddělovala, a jemně jí políbil.
Usmála se a oba se poté vydali do zahrady, aby spolu strávili svůj poslední večer zde.
Ráno se Družina se všemi loučila. Legolas objal svého otce a Talího a Lirael ke všemu přede všemi láskyplně a něžně políbil.
Oplatila mu polibek a pak už jen sledovala jejich mizející záda. Nastal čas, aby splnila to, co si předsevzala už před mnoha staletími, když viděla svého otce zemřít.
Předsevzala si, že se pokusí, jak jen to bude možné přispět co nejvíce k Sauronovu pádu. Už dávno se vyrovnala se svou zlou minulostí.

Flash back

Skryté město Gondolin, 1300 Druhého věku

Seděla pod rozkvetlou třešní a čekala. Na sobě měla hnědé šaty. Překvapil ji Haldirův vzhled jako pokaždé, když ho uviděla. Srdce se jí rozlétlo závratnou rychlostí, když k ní přišel a na uvítanou ji políbil.
Ten den ji tajně požádal o ruku. Když mu řekla, že přijímá, jeho nabídku k sňatku radostně jí objal a zatočil, se s ní což nikdy dřív neudělal, protože se musel chovat vážně.
Byly to nejšťastnější chvíle jejího života. Jezdili spolu do Roklinky, Lothlórienu a také ji jednou vzal do Belfalaské zátoky.
Milovali se víc než jiné páry, jen jediné co jim kazilo, radost bylo to, že museli svůj vztah skrývat.
Její otec věděl, že ona nebude nikdy nečinně sedět a přihlížet a pro její ochranu jí nechal vyrobit lehké brnění celé z mitrilu.
O sto let později začala válka se Sauronem nabírat spád a skryté Gondolinské vojsko vyšlo poprvé a naposledy bojovat o mír ve Středozemi a konečné zničení Saurona.

Pláně Gorgoroth, 1500 Druhého věku (Popisováno z Haldirova pohledu)

Boje na pláních Gorgoroth byly kruté a nemilosrdné. Na obou stranách padali a umírali tisíce a statisíce vojáků. Skřetů jim sice líto nebylo, ale i tak.
Ten den byl nejhorší v jeho životě. Viděl padnout velekrále a ji nikde neviděl.
Ten den ho naprosto zlomil a on se uzavřel do sebe.
Roky pomalu ubíhali a on nevěděl, jestli je to dobře. Neměl už pro co žít a pomalu ztrácel naději.
Jednoho dne po několika letech dobily Barad - Dur. Nalezli tam tělo. Mrtvé a zubožené elfské tělo patřící ženě. I přestože zemřela, daly se na jejím těle poznat stopy mučení. Měla spálené vlasy a bylo poznat, že Černí Nůmemorejci ji i cejchovali jako dobytek.
Z tohoto zjištění jim bylo na zvracení. Jeho to dočista zlomilo. Zlomilo ho, když viděl, že zemřela bolestivou smrtí a zlomilo ho, že jí kdysi přísahal, že pokud by se něco stalo, přijde a pomůže jí.
Teď věděl, že zklamal a bylo mu hrozně. Nejraději by si přál zemřít, jenže nemohl.
Válku přežil a o dvě stě let později napsal onen dopis.
Dopis, který si ona už nikdy nemohla přečíst.
Ve Třetím věku se ale udála jiná věc. Králi Thranduilovi a jeho ženě se po dvou synech narodila dcera.
Než jí mohl otec dát jméno, řekla ho matka. Jméno, které jejich dceři náleželo.
To jméno bylo Lirael.

End Flash back

Nastal čas, aby chopila otěže vlády pevně do svých rukou.

Omóni melme- kapitola 12.

9. června 2009 v 19:15 | Sarah |  Omóni melme
Kapitola 12. - Rozhodnutí učiněna
Oba se vydali chodbami k sálu. Jejich kroky se po chodbě rozléhali. Nemluvili. Na mluvení byly oba příliš nervózní. Nevěděli, co se stane. Jakmile vklouzli do sálu vydali se na svá místa. Rozhlíželi se okolo sebe, přičemž stále mířili ke svým místům. Překvapeně oba shledali, že jsou tu přinejmenším všichni elfové z Temného hvozdu a několik elfů z dalších měst.
O několik míst dál spatřili sedět ostatní členy Družiny.
Pipin ani na jednoho nepohlédl od chvíle, kdy vkročili do sálu. Nikomu neřekl to, co zjistil.
Netoužil po tom, aby brzy odešli.
Li s Legolasem spolu zatím tiše mluvili a rozebírali svou situaci ze všech možných a nemožných úhlů. Nakonec oba usoudili, že by to měli říct. Li ke všemu přesvědčila Legolase aby neříkal nic o jejím původu, což on neměl ani přinejmenším v úmyslu. Nechtěl, poskytnou Sauronovi šanci, kterou by mohl využít.

Seděli ještě několik minut, než si všimli, že je někdo pozoruje. Pozorovatel nebyl nikdo jiný než partner jejich otce. Rusovlasý elf jménem Talí. Byl léčitel. Lirael, Legolase a jejich staršího bratra Brethilase měl rád, jakoby to byly jeho vlastní děti.

Všechny tři znal bezmála od jejich dětství. Viděl, že Legolase s Li něco trápí.
Rád by jim pomohl, jenže nevěděl jak.
Když do sálu vešel, jejich otec oba téměř neznatelně, přikývly. Talí okamžitě vytušil, že mají něco za lubem, ale rozhodl se, že uvidí, co se stane.
Li s Legolasem se postavili. Nikdo si jich nevšímal, jelikož všichni mluvili mezi sebou.
Oba dva se vydali pryč ze sálu a na polední chvíli se ještě zastavili a zeptali se tiše svého otce, jestli by mohl učinit prohlášení o jejich vztahu.
Přikývl a než stihl, něco říct oba vyrazili pryč. Jen zakroutil hlavou a odešel se posadit k Talímu, který ho na přivítání políbil, ale tak, aby si toho nikdo nevšiml.
Oba dva se vydali do Legolasova pokoje, který byl koneckonců blíž než Liraelin.
Jeho pokoj byl v mnoha ohledech stejný jako pokoj jeho "sestry".
Oba se posadili do křesel u krbu. Přemýšleli nad stejnou věcí. Nad tím co teď bude dál. Li věděla, že jako dcera svého "pravého" otce bude muset brzy začít jednat s národy mnoha ras. S trpaslíky, lidmi a hobity. Svůj vlastní národ si už získala. Svými činy ne pravým postavením. Skoro nikdo nevěděl, že velekrál Noldor měl dceru. Dceru a budoucí královnu. Dceru, která podnítí elfy, aby se vydali bránit Helmův žleb, a která tam sama bude bojovat.
Mezitím v sále Thranduil oznámil, že se Legolas s Lirael vzali a že po něm budou, vládnou oni. Toto prohlášení přijali elfové s úsměvy a potleskem. Jen členové Družiny kromě Aragorna který to věděl už před mnoha lety a Pipina, který to zjistil, byly všichni v šoku.
Aragorn se raději omluvil a odešel rozhodnut, že Legolasovi a Li poblahopřeje později. Musel si promyslet, zda zde Družina nebyla moc dlouho a zda by nebylo už dobré, kdyby se zase vydali na další cestu ke splnění úkolu.

Nakonec došel k závěru, že dlouho zde byly a musí vyrazit dál.
Jen věděl, že až to řekne Legolasovi tak ho elf rozcupuje na malé kousíčky.
Tušil, že Legolas bude chtít ještě nějakou dobu strávit po Liraelině boku, ale nemohl dále jejich odchod z Temného hvozdu odkládat.

Green day-Know your enemy

8. června 2009 v 17:55 | Anči |  Videa
To je nejky skupina jsou fakt suprový

Omóni melme - kapitola 11.

6. června 2009 v 9:38 | Sarah |  Omóni melme
Kapitola 11. - Překvapivé zjištění
Pipin běžel k jednomu z mnoha schodišť, jež vedli jak do podzemí, tak i nad zem. Jakmile jedno našel a seběhl, do podzemních prostor nevěřícně zkoprněl. Dostal se totiž do úplně jiných částí. Zaklel a začal přemýšlet jak se odtud vymotat. Přitom mu přišlo na mysl i to jak je upozorňovali, že nemají nikam chodit sami. Pomalu se tedy vydal chodbou a procházel mnoha chodbami, než uviděl sál, do něhož vedli dvoje veliké dveře. Rychle se k němu vydal a zkusil dveře otevřít. S úžasem zjistil, že není zamčeno.
Vešel.
Ocitl se v knihovně. Knihy v policích dosahovali až ke stropu. Bylo znát, že knihovna je stále udržovaná. V sále bylo šero. Procházel uličkami regálů. Shledal, že mnoho knih je starých jako elfové sami.
Zastavil se u jedné police a do očí mu padla napůl vytažená kniha s názvem "Elda nosse." Nevěděl, co název znamená, ale tušil, že kniha by mu mohla osvětlit vztah Legolase a jeho sestry.
Otevřel ji, ale jakmile zjistil, že textu neporozumí, chtěl ji zavřít. Zarazil se, když z knihy vypadl dopis.
Ze zvědavosti ho zvedl. Nebyl nikomu adresován. Byl tam jen letopočet. 1800 Druhého věku. Opatrně dopis otevřel. Jakmile dočetl písmo, jež, bylo obecnou řečí, zaslechl kroky, které mířili, do knihovny směrem k místu, kde se nacházel.

Dopis upustil a okamžitě zalezl za jeden z regálů
Mohl tak pozorovat kdo to je, ale ten kdo sem vstoupil, by ho neviděl.
Kroky se nyní ozývali velmi blízko a o několik minut později se v Pipinově zorném poli objevili Lirael s Legolasem. Nemluvili svou řečí nýbrž řečí obecnou.
"Myslíš, že mi otec dovolí dále putovat s Družinou?", ptal se zrovna Legolas.
"Myslím, že ano," odvětila Li a usmála se.
Oba se zastavili, když si všimli knihy na zemi a dopisu, jež, ležel ladem.
Lirael okamžitě vzala knihu a šla ji uklidit.
Legolas si všiml dopisu a uchopil ho. Okamžitě ho do očí udeřilo známé písmo. Pomalu četl a obličej mu střídavě bledl a rudl.
V dopise stálo:

Milovaná Lirael,
Tvé jméno je hudbou mého srdce. Přestože jsi dcera Gil-Galada, miluji Tě a vždy budu. Chtěl bych navždy zůstat, po tvém boku, jenže nemohu.
Nemohu se měřit s tebou a tvým rodem. Dcero Velekrále elfů.
Doufám tedy, že najdeš lásku v jiném náručí a budeš šťastná nejenom Ty, ale i tvůj milovaný.

S láskou a neutuchajícím přátelstvím Haldir z Lothlórienu
Legolas dopis sevřel po dočtení v ruce tak, že ho málem rozmačkal. Ještě se podíval na datum. Překvapilo ho. Věděl, že jen málo elfů a ještě míň elfek bylo propuštěno ze síní Mandosu. Každý znovuzrozený elf si pamatoval svou minulost. Ať byla jakkoliv špatná.
Tušil proč mu jeho "sestra" nic nechtěla říct. Bála se, jak by reagoval. Nemohl jí nic vyčítat. Miloval ji a jedno věděl jistě. I pokud by byla dcera samotného Saurona nepřestal by jí milovat a ani by se jí nevzdal.
Zjištění, že jeho sestra s ním není příbuzná pokrevně s ním ani moc neotřáslo. Spíše ho překvapilo, že je dcera Gil-Galada a pokud by, se to prokázalo, měla by právo vládnout všem elfským národům stejně jako její otec.

Přestal nad tím přemýšlet, když se vynořila zpoza regálu. Všimla si dopisu v Legolasově ruce. Nevěděla co říct. Ani Legolas.
Ticho mezi nimi se začínalo prodlužovat. Pipin sledoval a nevěděl co dělat.
Nakonec se Legolas k Li přiblížil a zastavil se před ní. Dívali se jeden druhému do očí.
Legolas nakonec porušil vzdálenost, která je od sebe oddělovala, a políbil ji.
Jemně a zároveň i láskyplně. Tak, aby věděla, že jemu na jejím původu nesejde.
Když se odtáhl, sledoval, jak se nesměle usmála. Věděla, že jemu nesejde na minulosti, ale na tom co je teď a na tom co bude.
Pipin se mezitím co se toto odehrávalo, vypařil z knihovny a nakonec se dostal do částí, odkud už trefil do sálu, kde se měla konat další nudná hostina.
Li s Legolasem se na hostinu o několik chvil později také vydali.
Elda nosse - Vznešené rody

Omóni melme - kapitola 10.

5. června 2009 v 18:24 | Sarah |  Omóni melme
Kapitola 10. - Odhalení

Procházeli chodbami až k jedné místnosti, kde se nacházely točité schody ze dřeva. Takových místností s těmito schody zde bylo více. Vedli do nadzemních částí Mirkwoodu. Když vyšli i poslední schod oba začali mrkat jak sovy. Slunce, jež doslova prosvítalo, skrz koruny stromů je oslepilo. Oba se vydali skryti mezi stromy směrem k zahradám.
Po dlouhé době si vychutnávali, že jsou zase spolu a mohou hovořit o všem, co je napadne.
Lirael doufala, že zde zůstanou déle. Chtěla strávit několik dnů po boku svého bratra. Stejně jako ona doufal i Legolas. Ani jeden z nich se nechtěl odloučit hned poté, co se znovu setkali. Jenže věděli, že čas vždy nemilosrdně běží a nezastaví.

Omóni melme - kapitola 9.

5. června 2009 v 18:00 | Sarah |  Omóni melme
Kapitola 9. - Nastal čas
Jakmile se ráno probudila, myslela si, že vidí nebe. Jenže jakmile ono "nebe" zamrkalo, poznala, že je to její bratr. Překvapeně vykřikla a mezi výdechem překvapení i šoku se zeptala:"To mě nemůžeš probudit, aniž bych dostala šok?"
"Ne, nemůžu," zněla odpověď a oba vyprskli míchy.
Jakmile se dosmáli a on uviděl, výraz v jejích očích chtěl se zvednout a okamžitě odejít. Jenže to nestihl. O pár sekund později už ležel na zádech.